Fenomén kopyta

První z nich je, celkem pochopitelně, ježdění. Rozmanitost účelů, metod, stylů a přístupů a jejich kombinací je nekonečná a z toho vyplývající kontroverze je celkem pochopitelná. Vždyť o ježdění jde přeci, tak nějak, až na prvním místě.

Druhým fenoménem, domnívám se, je způsob chovu koní. Někdy bývá tento zjednodušován na boxové versus venkovní ustájení, ale vzhledem k tomu, jak často se nájemníci ve stájích i na „pastevku“ stěhují a s ohledem na to, jak zásadně se v jednotlivých kategoriích úroveň prostředí a služeb liší, je zřejmé, že problematika je obsahově mnohem bohatší.

Třetím fenoménem jsou bezesporu kopyta. Bez kopyta není kůň. Kopyto dělá koně. To jsou dvě známé koňácké fráze, naznačující, že o důležitosti kopyta se ví už nějakou dobu. V posledních několika letech se ale koňská kopyta stávají předmětem vášně, nenávisti, zoufalství i naděje stále více majitelů koní, i více či méně odborné veřejnosti a polo/celo-profesionálů. Důvodem se zdá být to, že s kopyty má mnoho majitelů koní problémy. Domnívám se dokonce, že problémů s kopyty svých koní má stále více majitelů. Nabízí se tedy logicky otázka „proč?“. Proč je v poslední době tolik podotrochlózy, kde se berou zkostnatělé chrupavky? Jak to, že to za nás nebylo? Proč jsou v posledních letech snad všichni koně schvácení? To jsou otázky, které si celkem pochopitelně klade spousta lidí, na které se ovšem odpovědi hledají poměrně nesnadno. Některé možné odpovědi, které se pokusím nabídnout, vychází ze znalostí a informací, které jsem získal a které jsou korigovány a doplněny zkušenostmi z mojí praxe.

„Všichni“ koně mají špatná kopyta…
Globálním problémem domestikovaných koní je zanedbání péče o kopyta, zejména v raném věku. Kopyta hříběte rostou minimálně stejně rychle, jako kopyta dospělého koně. Podstatným rozdílem ovšem je, že uvnitř kopytního pouzdra hříběte se vyvíjí kopytní kost.

Všichni si umíme představit situaci, kdy zdravé kopyto dospělého koně se vlivem zanedbání péče stane přerostlým a začne se deformovat. Například příliš dlouhé patky přenesou těžiště nepřiměřeně na špičku a v důsledku toho dojde k resorpci (ubývání) špičky kopytní kosti. Vlivem omezení mechanizmu kopyta dochází ke zužování patek a v těsném kopytě ke kostnatění kopytních chrupavek. Takový proces může být rychlejší nebo pomalejší, ale pravděpodobně bude trvat tři, pět nebo deset let. Příliš dlouhé patky, které toho všeho budou příčinou, budou navíc dlouhé „na první pohled“, protože na velkém kopytě musí být opravdu dlouhé. Na malém kopýtku hříběte, je půl centimetru délky patek ohromný rozdíl, avšak není, bohužel, již z dálky do očí bijící.

Kopytní kost zdravého hříběte (vlevo) a k. k. hříběte s vyššími patkami.

Málokdo si však uvědomuje, že průběh vývoje kopytní kosti, tedy růstu kopyta, je logaritmický( opačný než exponenciální). Jinými slovy to znamená, že nejrychleji se kopytní kost vyvíjí v prvních měsících života a tento vývoj se postupně zpomaluje. Důležité je to především proto, že kopytní pouzdro a kopytní kost jsou „spojené nádoby“: na deformované kosti nemůže růst korektní tvar rohového pouzdra a v deformovaném pouzdře se nemůže vyvíjet korektní tvar kopytní kosti. A právě toto je podle mého názoru příčinou všeobecně špatného stavu kopyt koní. Absence pravidelné, někdy i drobné korektury kopýtka hříběte snadno způsobí, že už ve věku několika měsíců může mít kůň takovou deformaci kopytní kosti, že bude po zbytek života mít více či méně špatná kopyta. Takových koní, je podle mého odhadu více než 70%.

Kopytní kost s patologickými změnami (vlevo), a k. k. fyziologická

Jak je to možné?
Pokud by výše uvedené byla pravda, vyvstává jednoznačná otázka, proč na to někdo nepřišel už dávno, a proč se s tím nic nedělá?! Domnívám se, že odpovědí jsou peníze a nezodpovědnost. Je všeobecně známou skutečností, že zajištění podkováře na pravidelný termín je problém. Nevím, jestli je moc koní, nebo málo podkovářů, ale zejména u menších chovatelů se setkávám s tím, že si stěžují, že podkováře „uhání“ několik týdnů i měsíců. Podkováři mají moc práce a piplat se s hříbaty se jim nechce. Také proto, že značné množství hříbat neumí chodit na vodítku, zvedat nohy, nebo je majitelé dokonce ani neumí „ulovit“, tedy nasadit jim ohlávku. Okovat za hodinu dva koně na všechny čtyři je z podnikatelského hlediska mnohem výhodnější, než se hodinu mordovat se zběsilým nevychovaným hříbětem. Podkováři tedy nemají motivaci nabádat majitele, aby si nechali hříbátka pravidelně ostrouhat. Dalším problémem je, že tříměsíční interval návštěvy podkováře je poměrně běžný, takže se snadno může stát, že při první návštěvě se hříbě nepodaří chytit a při druhé je hříbě půlroční. V šesti měsících už ale může být, a nezřídka také je, kopyto nevratně deformováno. Mnoho majitelů koní mně také tvrdilo, že když se ptali podkováře co s hříbětem, tak jim odpověděl, že na půlročním koni není co strouhat. Důvodem tohoto přístupu mnoha podkovářů by mohlo být to, že v učebních osnovách oboru podkovář je toho o péči o kopyta hříbat pramálo. A to, co se mladí podkováři učí, se týká zejména extrémních deformit. O průběžné péči o zdravá hříbata se nedozví prakticky nic. Současná podkovářská praxe je totiž taková, že dokud se na koni nejezdí, tak se s kopyty téměř nic nedělá, a ve třech letech, když mají kopyta navždy špatná, se začnou ortopedicky kovat. Stěžejním tématem podkovářské teorie je právě ortopedické podkování, zatímco prevence a úprava bosého kopyta je téma okrajové. Také současná literatura, týkající se podkování, věnuje kopytům hříbat obvykle méně než 5% obsahu. Zajímavé je přitom srovnání s dnes již klasickou příručkou A. Lechnera, velitele vojenské podkovářské školy, z roku 1923, který se kopytům hříbat věnuje na třiceti šesti z osmaosmdesáti stran!!!

Výsledek dlouholeté práce renomovaných odborníků

Abych nesvaloval všechnu vinu na podkováře, musím dodat, že podstatný podíl na tomto stavu má také ekonomika chovu a finanční ochota majitelů hříbat. Pokud se totiž v současné době roční koně bez výjimečných původů prodávají za ceny kolem od patnácti/ dvaceti tisíc korun, z čehož deset až patnáct tisíc korun jsou náklady, pravidelná odborná péče o kopyta by tyto náklady zvýšila na úroveň tržní ceny. Tlak trhu na kvalitu koní v oblasti kopyt je zatím naprosto zanedbatelný, takže koně se prodávají a kupují většinou bez ohledu na to, jaká mají kopyta. To má dvojí efekt. Zaprvé to vede k utvrzení zejména chovatelů, kteří hříbata chovají na prodej, že o jejich kopyta není potřeba se starat (tedy zejména za ně utrácet peníze). Zadruhé to vede k rozvoji fenoménu kopyta, protože skoro každý, kdo si koupí koně, koupí si také problém na koncích jeho nohou.

Proč tohle dříve nebylo?
Bylo. Již zmíněný Antonín Lechner v roce 1923 píše: „Dle svých zkušeností při remontování mladých, do té doby nekovaných koní, soudím, že přísně vzato není jich ze sta mnoho, které mají postoj i kopyta normální.“ Nutno podotknout, že v té době bývala podstatně přísnější měřítka pro uchovnění koní a koně, po kterých byli potomci s výraznějšími deformitami se z chovu vyřazovali. Takový mechanizmus dnes vůbec neexistuje. Naopak se významně změnila úloha koně – z převážně užitkového zvířete se stal „pet“, tedy mazlíček. To má svoje světlé i stinné stránky. Každopádně dnes mnohem více majitelů koní dbá, nebo se o to alespoň pokouší, na kvalitu života a její udržitelnost. V oblasti sportu je i dnes přístup ke zdraví koně převážně pragmatický - pokud kůň nevydrží, koupí se jiný. Majitelé hobby koní se však snaží koni dopřát to nejlepší. Potíž je, že hobby koně jsou často právě ti sportovci, co nevydrželi, a jejich noví, bezmezně milující majitelé si často nejsou schopni a ochotni připustit, že jsou zmrzačeni. V jejich očích se jedná o sportovce, které jenom bylo třeba zachránit, to už udělali, nebo právě dělají, ale jinak je všechno v pořádku a oni budou na svém koni ještě spoustu let jezdit. Mohutná reklama a nabídka pomůcek, prostředků, přípravků a doplňků stravy úplně na cokoliv je v tom jen utvrzuje.

Proč o tom „nikdo“ neví?
Seriózních informací je naopak málo, protože o tom, jaké důsledky má sportovní zátěž, klasické boxové ustájení, podkování a další negativní faktory se jaksi nemluví. Nebylo by totiž hezké kazit takovými informacemi lesk a slávu vítězných koní a jezdců všech disciplín. A bylo by vlastně i divné, kdyby přední podkováři a veterináři, kteří se podílejí na úspěchu těch úspěšných, říkali, jak je to pro koně nezdravé, a jak vysoké procento koní je odpad na cestě k onomu úspěchu. A protože seriózních informací je kritický nedostatek, snaží se tuto mezeru zaplnit doslova kdekdo. Doktor Google je nejlepší přítel všech kompilátorů a kde je nedostatek materiálu, přidá se něco metafyziky. Detoxikace, aromaterapie, čaje a obklady z bylinek a recept na zkostnatělé chrupavky i na schvácení je na světě. Na trhu je navíc v oblasti úpravy kopyt řada metod, existují kurzy, spolky, příručky. Bohužel se tohoto účastní mnoho lidí, kterým chybí elementární znalosti anatomie koně, respektive kopyta a jejich dovednosti vycházejí z praktické zkušenosti s pěti nebo deseti koňmi. To pak často vede k tomu, že původní, třeba i vynikající informaci porozumí tak nějak posvém a dále ji předávají zkreslenou.

Obyčejný chudák majitel koně, který se snaží vzdělávat, aby pro svého koně udělal to nejlepší, se musí nutně ztrácet v záplavě protichůdných informací a dezinformací. Dnešní doba netová, myslím, také klade mimořádné nároky na kritické myšlení uživatelů internetu. Čtenáři mají tendenci napsanou informaci považovat za pravdu, ačkoliv se velmi často nejedná o fakt, nýbrž o nesprávný závěr. Překvapivě mnoho autorů svá tvrzení neodůvodňuje, pouze je tvrdí. Ale právě odůvodnění dává adresátovi možnost přesvědčit se o pravdivosti tvrzení. Často se setkávám s tím, že mým zákazníkům předchozí podkovář, kopytář nebo veterinář řekl, že je třeba udělat něco. Například zkrátit špičku kopyta. Ale už jim nevysvětlil, proč by to mělo pomoct, jaký je mechanizmus působení navrhovaného opatření. Sám majitele koní nabádám, aby se mě vždycky ptali proč to tak je, když jim něco tvrdím. Pravdou je, že při mnoha strouháních strávím vysvětlováním, kreslením a demonstrací na preparovaných kostech a kopytech mnohem více času, než samotnou korekturou kopyt.

Úplně zbytečně křivé kopyto dvouletého koníka

Co s tím?
Vždycky, když si mně někdo stěžuje, jak je všechno špatně, tak se ho ptám: a co navrhuješ? Samotné konstatování nepříznivých okolností, stěžování si a nadávání považuji za komunikační deviaci. Proto se pokusím shrnout svůj přístup k fenoménu kopyta do několika odůvodněných tvrzení.

1.Pokud chceme zdravé koně, je třeba o ně od narození dobře pečovat. Za dobu, kdy se věnuji korekturám kopyt, jsem pečoval o kopyta více než čtyřiceti koní od narození do více než tří let věku. Ačkoliv někteří z těchto koní mají dispozice k nekorektním postojům a tvarům kopyt, do jednoho všichni mají tyto odchylky v míře, která je fyziologická a při běžné péči není progresivní. Všichni tito koně jsou plně jezdecky využitelní bez podkov, mají přiměřenou klenbu a tloušťku chodidla a v závislosti na kvalitě výběhu se bez problémů pohybují na téměř libovolném povrchu. Za dobrou péči o kopyta považuji zaprvé: vhodné podmínky, tedy suchý pevný travnatý výběh, zadruhé: pravidelné korektury kopyt v přibližně měsíčním intervalu. V některých případech je krátkodobě třeba korektury dělat častěji.

2.Pokud máme koně, kteří už mají něco za sebou, a fenomén kopyta se nás právě proto týká, je potřeba, podle mého názoru, udělat zásadní rozhodnutí. Jsou totiž v zásadě dvě možnosti: můžeme koně více či méně ortopedicky podkovat nebo medikovat a vytěžit, nebo se můžeme rozhodnout respektovat jeho stav. První možnost pro mě není přijatelná, a proto jí nebudu rozvádět. Druhá možnost, tedy respektovat stav koně znamená, že udělám přijatelné maximum pro dosažení nejlepšího možného stavu, a tomu pak přizpůsobím využití koně. Je překvapivé, kolik lidí se chlubí, že svého koně zachránili a že jim záleží jenom na tom, aby u nich na pastvině v klidu dožil, ale zároveň stále řeší, že jejich vysloužilý dostihák s úplně placatými tenoučkými chodidly na kamenech pořád kulhá. Mám osobní zkušenost s tím, co to je vlastnit koně s úžasným potenciálem, který nemůžu využít, například kvůli tragicky špalkovému kopytu. Je to těžké, vzdát se těch možností, ale pokud se chceme považovat ze kamarády našich koní, je to nezbytné. Ano, slýchám často věty, jako: ale já toho koně mám na ježdění… nebo: já si nemůžu dovolit dalšího koně, abych mohl/a jezdit… Když je nějaký kůň lekavý magor, nikoho nenapadne na něj posadit dítě. Všichni vědí, že tohle s tím koněm dělat nejde. Když je ale kůň zmrzačený, mají mnozí tendenci hledat zázračné metody. Já tvrdím, že jezdit na nemocném koni je špatnost a sprostota.

3.Metody péče o kopyta jsou různé a ještě různěji jsou praktikovány. Pokud má někdo certifikát od Rameye, Jacksona nebo Strasserové, vůbec to nic neznamená. Tedy ano, znamená to, že dotyčný absolvoval nějaký kurz, ale je nutné si uvědomit, že autoři metod mají zájem na tom, aby měli hodně absolventů, aby jejich metodu propagovali (nikdo to totiž neučí zadarmo). Mám konkrétní zkušenost s tím, že stejnou metodu dělají dva certifikovaní kopytáři poměrně odlišným způsobem, s odlišnými výsledky. Takovou zkušenost mám minimálně se dvěma metodami. Proto si myslím, že důležitý je především přístup toho, kdo o kopyta vašeho koně pečuje. Jestli je ochoten a schopen svůj postup vysvětlit a odůvodnit, jestli je schopen uznat, že jeho postup nefunguje a pokusit se najít vhodnější, jestli je ochoten diskutovat. Mechanická, jednotná aplikace sebelepší metody nemůže vést k dobrým výsledkům.

4.Nedílnou součástí fenoménu kopyta je diskuze o tom, jak radikální, invazivní nebo šetrný by měl být postup korektur kopyt. Pokud přebírám do své péče kopyta přerostlá, zanedbaná a hlavně deformovaná, navrhuji majiteli, abychom se pokusili během několika měsíců dosáhnout přiměřeného zlepšení stavu kopyt. Tato fáze by zpravidla neměla trvat více než tři nebo čtyři měsíce. Domnívám se, že maximální možná, dosažitelná změna netrvá déle než půl roku, ačkoliv kopytní stěna v přední části samozřejmě odrůstá déle. Jde totiž o trend, nikoliv o dosažení cíle. Po této první fázi je vhodné zvolit takovou úpravu kopyta, při které se jeho stav nebude zhoršovat, ale která zajistí maximální možný komfort pohybu koně. Jeho míře pak je potřeba přizpůsobit využití koně.

Fenomén kopyta je důsledkem toho, že odborníci, tedy zejména veterináři a podkováři málo ví, mluví a píší o tom, jak dosáhnout toho, aby koně měli dobrá kopyta. Důsledkem toho, že kvůli nevědomosti, pohodlnosti a nezájmu zanedbávají chovatelé péči o kopyta mladých koní. A také důsledkem toho, že u koní, stejně jako sami u sebe příliš často vidíme a řešíme pouze důsledky, ale nezajímáme se o skutečné příčiny, a že jsme často málo ochotni přijmout skutečnosti, které se nám nehodí.


J.P., 3.9.2015