Seminář s dr. Scottem Morisonem


Ve dnech 24. a 25. 01. 2015 jsem se zúčastnil podkovářského semináře, pořádaného Živnostenským spolkem podkovářů ve spolupráci s Klinikou chorob koní na VFU v Brně. Hlavním přednášejícím byl veterinární lékař a podkovář Scott Morrison, DMV., vedoucí oddělení podiatrie na veterinární klinice Rood & Riddle v Lexingtonu (Kentucky, USA). Odborný překlad zajistil MVDr. Zdeněk Žert, CSc., dipl. ECVS.



Program semináře sestával z přednášek „Problémy končetin hříbat“ a „Rovnováha kopyta a končetiny dospělého koně“ a praktické ukázky podkování.
Seminář byl z mého pohledu zajímavý především proto, že byl z podstatné části věnován péči o kopyta hříbat, která je v České republice tragicky zanedbávána, což ve svém důsledku vede k žalostnému stavu kopyt koní obecně. Důvodem, proč jsem se rozhodl o tomto semináři napsat, ovšem nejsou ani tak odborné informace nebo poznatky z praxe pana Morrisona, jako spíše některé konkrétní okolnosti jeho praxe na hříbatech, zejména v kontrastu se zaběhnutou praxí v českých zemích.

Přednáška „Problémy končetin hříbat“ byla zaměřena především na vrozené deformity končetin a jejich nápravu. Nebudu zabíhat do podrobností jednotlivých typů a variant deformací a jejich řešení, ale zmíním se především o základních zásadách, které jsou důležitými informacemi pro každého majitele koně.




Pan Morrison je veterinární lékař, který ovšem praktikuje také podkovářství a to nejen jako terapii u koní s vadami kopyt nebo končetin, ale také jako standardní péči o kopyta zejména hříbat jeho klientů. A právě v této rovině je velmi zajímavou informací plán péče o kopyta hříbat. Hříbata, u nichž majitelé neshledají žádný problém, vidí pan Morrison obvykle do tří dnů po narození, nejpozději do týdne. Korektury jejich kopyt provádí od narození do čtyř měsíců věku hříběte v intervalu tří týdnů, dále pak po čtyřech týdnech. „Dále pak…“ ovšem znamená po zbytek života, protože interval korektur a podkování pan Morrison doporučuje čtyři týdny. Důvodem pro takovou intenzivní péči o kopyta hříbat je zejména schopnost přizpůsobení končetiny koně v prvních měsících života a uzavírání růstových zón spěnkových a karpálních / tarzálních kostí.

Schopnost přizpůsobení končetin v raném věku vyplývá z toho, že plod hříběte v děloze má končetiny v „nepřirozené poloze“ a nejsou zatíženy vahou hříběte, a jejich postavení a úhlování se vyvíjí a mění zejména v prvních dnech a týdnech života do stavu, který nejlépe odpovídá podmínkám a zátěži / využití po narození. Zjednodušeně řečeno to znamená, že změnit například postavení příliš strmé spěnky v prvním týdnu života je díky přizpůsobivosti šlachového a vazivového aparátu podstatně snazší než ve dvou měsících, a ještě mnohem obtížnější je to třeba v roce. Šlachy a vazy se během prvního měsíce výrazně zpevní a schopnost přizpůsobení se u nich dramaticky snižuje.

Další podstatnou okolností je, že růstové zóny spěnkové kosti se výrazně zpomalují kolem čtvrtého měsíce věku hříběte. U karpálních / tarzálních kostí pak k tomuto zpomalení dochází v cca šestnácti měsících. Podstatné na tom je, že stranová (medio-laterální) ne/rovnováha kopyta způsobuje přenášení ne/rovnoměrného rozložení sil, působících na tyto růstové zóny. Přiměřený tlak stimuluje růstovou zónu k rychlejšímu růstu a díky tomu je možné korigovat nerovnosti postoje pomocí úpravy kopyt. Uvádí se, že spěnková kost ztrácí každý měsíc přibližně padesát procent růstového potenciálu.




Spor o to, zda dříve byla slepice nebo vejce, má příkladnou analogii ve sporu, jestli deformace kopyta jsou příčinou anebo důsledkem nekorektního postoje. Také pan Morrison je toho názoru, že vhodné podmínky, pohyb a sofistikovaná péče o kopyta hříběte může zásadní měrou předejít obojímu.

Z hlediska nápravy vrozených deformit byly zajímavé případové studie hříbat, která měla zásadní vady postojů, často na hranici schopnosti samostatně se pohybovat nebo stát. Úspěšná řešení spočívala především ve fixaci končetiny v žádoucí poloze pomocí dlah. Některá hříbata byla po týdenní aplikaci dlahy v podstatě bez vady. Vzhledem k tomu, že se pan Morrison specializuje na anglické plnokrevníky zejména v dostihových stájích, má trvalou zkušenost, že ani hrozivě vypadající vady, pokud jsou řešeny správně a především včas, nemusí být překážkou špičkové sportovní kariéry. K otázce včasnosti Morrison uvádí, že takové deformace řeší první den po narození a obvykle na nápravu postačí tři dny až týden. V období prvního týdne uvádí také možnost intenzivního postupu, vzhledem k prostupnosti vazů a šlach.




Z diskuze, která následovala po každé části přednášky mě kromě čistě odborných, technických dotazů a odpovědí zaujali zejména následující spíše obecné informace:

Roční náklady na takovouto péči o kopyta zdravého hříběte v porovnání s náklady na korektury nebo podkování dospělého koně jsou pěti až desetinásobné. Je zřejmé, že majitelé drahých dostihových koní si uvědomují, že se tyto náklady vyplatí, vzhledem k případnému rozdílu v ceně ročka s korektním, respektive nekorektním postojem. Už několik let provádím korektury hříbat matek, které pravidelně strouhám, do půl roku zdarma a na majitele často marně naléhám aby hříbě alespoň chytili, abych jim ho mohl ostrouhat. Když jsem v rozhovoru o přestávce panu Morrisonovi sdělil, jak je to s korekturami hříbat u nás a že to dělám zadarmo, zeptal se, jak to myslím….

Paradoxně jsem to nebyl já, kdo se zeptal, jestli v případě léčení nebo nápravy některých popisovaných deformací kopyt (špalkové kopyto, podtočené patky, diagonální kopyto, střižné patky ..), by bylo možné nějaké řešení bez ortopedických podkov. Na to se pan Morrison omluvil, že to neřekl rovnou na začátku, ale že v podstatě všechna prezentovaná řešení s použitím speciálních podkov vyplívají z požadavku majitelů koní, aby totiž koně byly během léčení stále v tréninku a okovaní. Pokud s tím ovšem majitel souhlasí, považuje dr. Morrison za nejlepší řešení koně zout a deformaci řešit korekturou bez podkov, s dostatkem pohybu ve výběhu.




Za hlavní příčinu deformací kopyt a vad postojů považuje dr. Morrison zejména špatnou, nedostatečnou, nebo úplně chybějící péči o kopyta, jednostrannou zátěž, jako je lonžování nebo rychlostní tréning, přetěžování mladých koní, přetížení okrajové čísti kopyta v důsledku podkování a s tím spojený nedostatek kontaktu střelu a chodidla s povrchem.

Dědičnost, jako příčinu špatných kopyt a postojů považuje pan Morrison za možnou jenom ve spojení se zanedbáním péče o hříbě.






Podkovářského semináře s doktorem Morrisonem se zúčastnilo několik desítek podkovářů a několik desítek veterinářů. Od jejich účasti si slibuji a doufám, že důsledkem nebude jen vyprávění si o tom, jak to dělají v Americe, ale že i v České republice se začne o kopyta hříbat pečovat podobným způsobem, abychom se přestali setkávat se standardní praxí, kdy kopyty koní se začíná někdo zabývat až když se koně obsedají, když kulhají, nebo když jsou kopyta tak hrozná, že už to ignorovat nejde.






Za uspořádání tohoto semináře Živnostenskému spolku podkovářů a Klinice chorob koní VFU Brno upřímně děkuji.
J.P., 16.2.2015