Jsme to ale milovníci koní!


Tento článek jsem napsal asi před šesti lety. U takových se obvykle divím, jak se moje názory, které považuji za pevné a konzistentní, radikálně změnily. Tentokrát jsem byl ale překvapen hlavně tím, jak se v některých ohledech nemění. J.P., 7.12.2013



Nová jezdecká sezona pomalu začíná, chystá se spousta nových akcí a já jsem se při té příležitosti dostal od rozhlížení a plánování k přemýšlení o věcech, které mě připadají zarážející.




Obecný názor praví, že lidé okolo koní, tedy majitelé, jezdci, trenéři, poskytovatelé služeb a další, jsou milovníky koní. Mělo by to tak být z hlediska logického i etického. Za logickou považuji skutečnost, že koňáctví na jakýkoliv způsob je záliba velmi náročná na čas, peníze, toleranci rodiny, vlastní fyzickou práci a v neposlední řadě i na nervy. Nezdá se mi tedy pravděpodobné, že by se tomuto věnoval někdo, kdo koně nemá opravdu rád. Etická stránky věci spočívá, podle mého názoru, v uvědomění si odpovědnosti každého, kdo nakládá s živým tvorem. Paradoxem je ovšem, často protichůdné působení těchto hledisek.

Jedním z hlavních motivů k tomuto zamyšlení byla Velká Pardubická 2007 a smrt dvou koní. Vím, že každý z nich měl na to, aby Velký Taxis překonal, že jejich smrt byla dílem nešťastné shody okolností. Ale…! Je to v pořádku, pokud majitelé, jezdci a trenéři vědomě podstupují riziko, že se taková náhoda stane? Když jsem o tom přemýšlel, přišly mi na mysl stovky koní, kteří se prodávají, jako vyřazení dostihoví koně. Někteří jsou jenom pomalejší, než aby byli úspěšní, ale příliš velké množství z nich má větší než malé zdravotní potíže. Svět sportovních koní je ale neúprosný a tito koně se zotavují ze zranění z dráhy u nových hobby majitelů nebo na jatkách. Existují dokonce lidé, kteří jezdí na dostihy takové jatečné koně kupovat.
Skoro by se chtělo říct „ no jo, dostihy, tam jsou velké peníze…“. Jenomže například na hoby závodech nebo na Hubertových jízdách je kromě mnoha vynikajících koňáků vidět spousta bezohledných, kteří koně drtí méně systematicky, ale stejně hrozně. Možná přitom nepraská tolik kostí či šlach, ale koní, kteří trpí bolestí nohou, zad a huby je tam víc než dost. Většinou proto, že je jejich majitelé nezvládají, neumí jezdit, nemají vhodné vybavení, nedokáží odhadnout, kde je hranice jejich výkonnosti a podobně.
To, že někdo nezvládá svého koně nebo neumí jezdit ale není jenom otázka jeho osobní prestiže. Většina lidí, kteří nezvládají koně tvrdí, že jejich koně jsou nezvladatelní a vysvětlují tím ostrá udidla a „pevnou ruku“, vydřené pruhy na bocích od šporen nebo vyvázání a hrubost, až brutalitu považují za normu.

Společným jmenovatelem těchto jevů jsou podle mého názoru osobní ambice lidí kolem koní. Chceme mít hezké ty věci, na kterých nám záleží a chceme je mít hezčí než ti druzí. Chceme mít chytřejší děti, hezčí domy a lepší koně. Spousta lidí prodává koně, protože nestačí jejich sportovním ambicím, stejně jako si kupují větší a lepší domy, auta, motorky. Spousta lidí koně opakovaně kupuje a prodává, protože hledají toho ideálního.

Domnívám se, že vztah ke koním by rozhodně neměl být náhražkou vztahu s lidmi. Ale koním i nám by prospělo, kdybychom se k nim více než jako k motorkám chovali jako k dětem. Tedy jako zodpovědní rodiče k dětem. To znamená, že je budeme vychovávat, ale tak, aby rozuměli tomu, co od nich chceme, že je budeme využívat, ale tak abychom je nepoškozovali, že přijmeme odpovědnost za ně i v případě, že nejsou úplně takoví, jaké jsme si je představovali.
Pokud chceme, aby dítě mělo lepší prospěch, nebo hrálo lépe hokej, než je schopné, pravděpodobně ho zmrzačíme na těle i na duši. Neprojeví se to vždycky hned, ale nakonec přece. A není omluvou, že tak dopřáváme dětem úspěch v životě. Ve skutečnosti je to ne jejich, ale náš úspěch, jsou to naše ambice, které do nich promítáme. Stejně tak s koněm, který neskáče víc než metr bychom měli skákat pouze do metru. Jinak se stáváme milovníky skákání, milovníky ježdění, ale nikoliv milovníky koní. Měli bychom se více zamýšlet nad tím, jaké potěšení / strasti přináší naše zacházení našim koním, protože bychom neměli mít požitek z něčeho, čím ubližujeme živým tvorům, o kterých navíc tvrdíme, že je máme rádi.

Asi většina čtenářů si teď řekne, že jsou milovníky koní a že nikoho nepoškozují. Jak je tedy možné, že je tolik koní, kteří jsou v sedmnácti, ale třeba i v deseti letech skoro chromí a například věta dyť je to bejvalej parkurák je považována za vysvětlení. Jak to, že nám připadá normální, že bývalí dostiháci jsou magoři s obloukem na šlaše? Proč jezdci visící neustále koni v hubě jsou posuzováni, jako špatní jezdci, nikoliv jako špatní lidé? Když někdo bude kopat na ulici psa a surově mu škubat vodítkem, bude ho drtivá většina lidí vnímat úplně jinak, než když to samé někdo dělá koni. Proč to, že je kůň kopavý / kousavý vnímáme jako vlastnost koně, nikoliv jako vlastnost majitele? Znám mnoho lidí, kteří takové koně nemají, přestože si takové koupili, ale způsob jejich zacházení s koněm tomu koni nedává důvod nadále kopat nebo kousat.


Způsobů, jak lidé koně poškozují je mnoho. Domnívám se, že příčinou většiny z nich jsou netrpělivost pramenící z touhy dosahovat brzy a snadno úspěchů, neznalost pramenící z neochoty se vzdělávat a někdy i bezohledná lenost. Totiž snad jedině tak si lze vysvětlit, že spousta koní žije celé dny nebo jejich větší část v klecích, které nazýváme boxy, bez možnosti tolik potřebného pohybu, zatím co jejich majitelé si libují, jakou mají k dispozici halu, solárium, skokový materiál a další, že koně krmí litry drahých granulí, které si pečlivě vybírají, ale k nim dostanou hromádku nekvalitního, nezřídka plesnivého sena, že majitelé lonžují vyvázané dvouleté koně, aby se osvalili, ale pak je zase zavřou do boxu.

Výčet podobných praktik, které nejsou nijak ojedinělé a které já osobně považuji za týrání koní, by mohl být na několik stránek. Když se upřímně zamyslíme, každý z nás si vzpomene na to, kdy něco takového udělal, každý si vzpomeneme, že to kolem sebe vídáme. Nebuďme lhostejní k tomu, jaký pocit mají koně z toho, jak s nimi zacházíme. Naše vlastnictví je právem, ale zároveň povinností se dobře starat. A naší morální povinností je, myslím, i to, že pokud vidíme, že někdo nakládá koně do vozíku lopatou, že mu řekneme, že to je špatně a jak to jde jinak.

Nebuďme jenom milovníky jezdeckých disciplín, buďme opravdovými milovníky koní!