Utratit nebo léčit II?


Jeden z koní, které strouhám je tinkerka Djipsie, paní Elišky Blažkové. Její příběh je skutečně neobyčejný, a proto jsem jí poprosil, aby o tom napsala. Následující vyprávění je především mementem toho, jak snadné je udělat úplně zásadní chybu. Naštěstí je ovšem také příběhem se šťastným koncem, který ale nepřišel sám od sebe. Ten si Eliška zasloužila obrovskou odvahou, úsilím, prací, vytrvalostí a obětavostí.



Pracuji jako asistentka v ordinaci veterinárního lékaře. V lednu 2012 se vrátil náš pan doktor do ordinace s novinkou, že má v jedné stáji nového pacienta - klisnu irského tinkera. Majitelka ji musela přemístit z pastviny do tepla, protože kobylka byla dlouhodobě nemocná. „Super, příště jedu s tebou!“ Tu klisnu jsem prostě musela vidět, protože tinkeři jsou moje „vysněné“ plemeno koní. Byla to sobota a já jsem už nemohla ani dospat, jak jsem se těšila, až ji uvidím.

Na naše první setkání nikdy nezapomenu. Čekala jsem nemocného koníka, ale to, co jsem viděla, překonalo nejhorší představy. Moje nadšení vystřídalo obrovské zklamání a také nevyřčená otázka: „Proč ji ještě trápí léčbou?“ V tmavém koutě stáje stála troska koně: vyhublá, špinavá, černobílá kostra, bez zájmu o okolí. Při ošetřování se ani nepohnula a bylo jasné, že v tom tmavém, zapomenutém koutě nemá moc chuti bojovat o život.




Jinak to nešlo. Začala jsem se vyptávat a shánět další informace o ní. Jmenuje se Djipsie a byla v říjnu předchozího roku dovezena z Holandska. Přibližně po měsíci na pastvinách a běžném odčervení dostala nezastavitelný průjem. Při jejím léčení se v následujících měsících vystřídalo několik veterinářů, než se majitelé obrátili na našeho pana doktora. Majitelka Djipsie také kontaktovala původní holandské majitele a přišla s informací, že Djipsie má Cronovu nemoc. Cronova nemoc je chronické onemocnění střev, které se vyznačuje mimo jiné silnými průjmy. Nějaký čas po našem prvním setkání zazněl verdikt – Djipsie půjde na jatka. Když mi to doktor říkal, nemusela jsem přemýšlet, co bude dál: „Já ji koupím. Na jatka nepůjde! To si nezaslouží.“ Tak jsem koupila koně s diagnózou Cronova nemoc a přísnou dietou: seno, sláma a voda. „Trávu nesmí, to byste ji zabila“, kladla mi na srdce původní majitelka. No a já jsem byla přesvědčená, že tenhle příběh skončí pravděpodobně humánním uspáním kobyly.




Nic se ale nesmí vzdávat bez boje, a tak Djipsie dostala kvalitní seno a vodu, volný pohyb po nezatravněném výběhu a další péči, kterou potřebovala. V naší ordinaci jsme dali hlavy dohromady a jako první krok bylo stanovení nové diagnózy, protože Cronova nemoc je popsána u lidí, ale ne u koní - jen podobné onemocnění se stejnými příznaky. Mojí výhodou bylo, že pracuji v oboru, a proto jsme snadněji mohli hledat pomoc a radu u „vyhlášených“ koňských veterinářů. Podle anamnézy nová diagnóza zněla – cyastomóza, tedy onemocnění, které způsobují malí/velcí strongylidé.




Léčba trvala měsíc a hlavní bylo dostat do kobylky správné antihelmintikum (odčervovadlo) ve vysokých dávkách. Nejdříve to šlo samo. Djipsie byla nadšená, že konečně (po kdoví jaké době) dostává rohlík, a tak vůbec neřešila, že je plný hořkého léku. Po první kůře bylo jasné, že jsme „trefili do černého“. Ani nevíte, jakou radost může udělat člověku pomalu se formující koňské h…o.




Tak začalo „období koblížků“ J Každé ráno jsem se strachem přicházela do výběhu a čekala, jaké ty koblížky budou. Léčbu jsme dokončili s obtížemi, protože ta potvůrka s přibývající silou a jiskřičkou v očích po mně už nadívané rohlíky skutečně plivala. Ale nakonec jsem stejně vítězila já. Poté jsme přešly na postupný výkrm. Trávu nejprve po hrstičkách, pak pastva po pěti minutách, po deseti, po patnácti, kvalitní müsli a spousta dalších koňských dobrot. Djipsie byla silnější, krásnější a veselejší každým dnem, a přitom neuvěřitelně hodná a mazlivá.

Stačilo málo a skončila v kafilérii.


Tady končí vyprávění Elišky, ale samozřejmě nekončí příběh. Djipsie je dneska zdravý, silný, vitální kůň, který nejen, že nemusel na jatka, nejen, že se dnes může, zachráněn, popásat na pastvinách v Pošumaví, ale navíc je to kůň plně jezdecky využitelný, takže se s Eliškou toulají po lesích a lukách a užívají si odměnu za jejich úsilí a výdrž.